Cestoval jsem těmi krajinami poněkolikáté. Meč jsem měl v pouzdře u boku a křídla složená. Můj vlk mě tiše následoval. V prachu byly vidět otisky dalších nohou, které zde někdy dávno někdo zanechal. Neměl jsem strach. V poslední době cestovatelé mezi světy často naráželi na místa, která začala pomalu šednout a ztrácet tvar. Některé destinace zmizely úplně. Patřilo to k pravidlům, jimiž se hýbal svět, ale důvod pro tento jev mi nebyl známý. A zmizeli i architekti, kteří mohli stavět nové světy. Za poslední rok jsem nenarazil ani na jediného budovatele světů. Cestovatelů mezi světy bylo málo, ale architekti vymizeli snad skoro úplně. A já byl na stopě posledního z nich, o kterém mi řekl můj vlk.

A právě ten teď tiše zakňučel a já si vyslechl jeho telepatické volání. Měl hlad. Zastavil jsem se a z tašky přes rameno, která nepřekážela mým křídlům, jsem vytáhl kousek sušeného masa a nabídl ho mému vlku. Pak jsem vytáhl i misku a naplnil ji destilovanou vodou. Vlk se dlouze napil.

A poté jsme znovu byli na cestě. Poutníci světem, který se rozhodl pomalu začít chřadnout, aby do několika měsíců zmizel úplně. Měl jsem pocit, že v poslední době procházíme jen místy, jež se rozhodla zmizet ze všech map. Já sám jsem se mapami už dávno přestal zabývat a cestoval jsem podle instinktu. A můj vlk si pamatoval každou destinaci, kterou jsme prošli a dokázal nás vrátit na místa, na něž jsem si já nemohl už ani vzpomenout.

Dali jsme se zase na cestu. Dům, který stál kousek ode mě už nebyl skoro vidět. Skrze zdi prosvítalo světlo a z vnitřku baráku bylo na očích víc, než by člověk čekal. Svět mizel. A já ani mně podobní nevěděli, proč se tomu tak děje. Byla to záhada. Záhada, které jsem se před nějakou dobou rozhodl přijít na kloub.

Vlk mi poslal další myšlenku a já ho chytil do náručí. Rozevřel jsem křídla a odlétl na nich někam jinam, někam pryč, kde nás nezastihne mizející svět. Alespoň jsem v to doufal.

Přistál jsem někde u moře a pustil vlka na zem. Tiše zakňučel, ale já nezachytil žádnou myšlenku. Možná tam žádná nebyla, nebo jsem už byl unavený a ztrácel kontakt se svým čtyřnohým druhem. Z tašky jsem vyndal stan, který se sám složil, abychom do něj s vlkem mohli vlézt. Bylo už pozdě a oba jsme potřebovali spánek. Můj vlk spal natolik neklidně, že by mě vzbudil, kdyby se blížilo jakékoliv nebezpečí. Byla to jedna z mnoha dohod mezi mnou a mým společníkem.

A tak jsem spal a vlk se převaloval vedle mě. Nebyl jsem překvapen, když mě probudilo jeho kvílení. Nemusel jsem být telepat, abych rozuměl tomu, že něco není v pořádku. Někdo nás sem sledoval. A pokud jsem mohl typovat, byl to cestovatel, který často chodil v mých stopách. Jmenoval se Jules a cestoval bez zvířete, až už se to zdálo sebevíc výstřední.

Vyšel jsem ze stanu a sedl si před jeho vchod. Čekal jsem, až Jules přijde ke mně. Byla tma a já ho nechtěl hledat. Ve tmě jsem neuměl vidět o nic lépe než kdokoliv jiný. Najednou seděl vedle mě. Necítil jsem ho přicházet, ale byl jsem natolik unavený, že mě to snad ani nemělo překvapit.

„Někdy je tě proklatě těžké sledovat,“ ozval se zvučný baryton mého návštěvníka.

„Doufal jsem, že jsi ztratil naši stopu už někde za zmizelým Londýnem.“

„Trochu jsem podváděl. Když jsem tě nezastihl v Londýně, odcestoval jsem sem. Věděl jsem, že tě láska k jednomu z posledních moří přivede na tuto lokaci. Dříve či později.“

„Co ode mě chceš?“

„Popovídat si. Zavzpomínat na časy, kdy bylo možné cestovat celý den a nenarazit na jediný mizející svět.“

„Skoro jsem zapomněl, že to tak jednou bylo. Dnes už je víc míst pryč, než jich zbylo. A nikdo z nás není blíže tomu to vysvětlit. Svět chřadne a my s ním. Kdy jsi naposledy potkal nějakého architekta?“

Jules si zapálil dýmku. „Architekti vymizeli jako první. Ale my jsme zůstali. Pojď, přidej se k nám. Můžeme vyčkat a zjistit, co z nás zbyde, až zmizí celý svět.“

„Nechci čekat. Najdu někoho, kdo mi vysvětlí, co se tady děje.“

„Až najdeš svoje odpovědi, pojď za námi do Francie. Víš kam. Tam, kde jsme se poprvé shledali.“

„Nemám zájem. Nechci s vámi čekat až přijde konec. Chci najít, kdo je za mizení zodpovědný, a skončit to jednou provždy. Mně nestačí pár přeživších destinací, já chci pro sebe a pro vlka takový svět, do nějž jsme se narodili.“

Jules nadále kouřil dýmku a chvíli mlčel. „Přeju ti štěstí v tom tvém nemožném úkolu. Myslím, že za mizení nemůže nikdo z nás, prostě nadešel čas. Stejně jako je čas, kdy věci rostou a množí se, tak je i čas, kdy okolí chřadne a mizí. Jedno nemůže být bez druhého. Až to také pochopíš, můžeš se k nám přidat. Víš, kde nás najdeš.“

Odplivl jsem si a Jules vyfoukl kouř mým směrem. Rozkašlal jsem se, a když jsem přestal sípat, nikdo další už vedle mě neseděl. Jules zmizel. Utekl někam pryč a doufal, že ho pro jednou budu sledovat já. Nemělo se tak stát. Alespoň ne hned.

Vrátil jsem se do stanu a pohladil srst svého vlka. Tiše zakňučel a já ho poplácal, aby pochopil, že je všechno v pořádku. Nestalo se nic zvláštního. Jen mě navštívil někdo z mé minulosti, kdy jsem se ještě nestranil dalších cestovatelů mezi světy. Předtím než jsem se stal poutníkem.

Dospali jsme spolu až do rána a pak složili stan do tvaru, který se vešel do mé tašky. Já jsem dal volný prostor své intuici a nalezl místo, kde jsem cítil existenci posledního architekta. V noci se mi o něm zdálo a já teď cítil jeho bytí ve světě, který jsem dobře znal.

Roztáhl jsem křídla, chytil vlka do rukou a letěl světy, které ještě neměli čas zmizet. A pak jsem dorazil do toho, co zbylo z Prahy. Byl to Žižkov, poslední část města mého mládí, co se držela při životě. Procházel jsem umírajícími ulicemi a hledal někoho, kdo by mi vše vysvětlil. Prošel jsem okolo Klubu literátů, kam mě v minulosti nikdy nepustili. A teď stačilo jen pootevřít dveře a nakouknout dovnitř, abych pochopil, že mě zde nic nečeká. Šel jsem dál.

Došel jsem až ke štítu, který označoval místo, před kterým jsem stál, jako Putyku na konci světa. Byli časy, kdy jsem tam často chodil. Pil jsem tam pivo a povídal s kumpány o životě. Ale to bylo několik životů v minulosti. Než jsem potkal vlka, který mi řekl, kam mám jít, aby mi narostli křídla. Než jsem začal cestovat mezi světy. A než ty světy začaly pomalu mizet.

Cítil jsem, že jsem na správném místě a můj vlk, pokud tedy šlo vůbec mluvit o nějakém vlastnictví, potichu vrčel. Pohladil jsem ho po srsti, podíval se do jeho bystrých očí a nastalo ticho. Otevřel jsem dveře a vstoupil do hospody, v níž zůstal jen bar a několik stoliček. Schody do vyšších pater už zmizely a ze stolů už také mnoho nezbývalo. U baru jsem spatřil postaršího muže s šedinami ve vlasech a s kufříkem položeným vedle stoličky, na které seděl. Neotočil se, i když mu muselo být jasné, že do lokálu dorazil někdo nový. Došel jsem až k němu a položil mu ruku na rameno. Trhl s sebou a podíval se mi do očí. Nekoukali na mě oči, ale sklíčka architekta, díky kterým viděl to, co ostatním zůstávalo skryté.

„Nemusíte se mě bát. Přišel jsem se vás pouze na něco zeptat.“

Starý muž se rozklepal a rychle si lokl ze sklenky na baru. Bylo jich před ním už několik, ale jen ta poslední byla plná. Vedle sklenky se nacházela lahev bourbonu. „Vyděsil jste mě.“

„To nebyl můj úmysl.“ Pokusil jsem se usmát, ale už jsem asi vyšel ze cviku. „Mám pro vás pár otázek.“

„Bar bude zavírat. Jako celý svět. Na otázky už je pozdě.“

„Jak je to možné? Jak to, že celý známý svět mizí? A kam? Kdo za to může?“

„Víte, jsem asi poslední architekt, kterého ještě nevzala nicota s sebou. Existuji možná už jen proto, abych odpověděl na vaše otázky. Měl jsem vizi. Viděl jsem vás a vašeho vlka. Tak, jak stojíte teď. A slyšel jsem, co vám řeknu. Nemohu jinak, má slova už dávno nepatří mně.“

„Jaké pro mě máte odpovědi?“

„Hledáte důvod, proč mizí známý svět. A důvodem jsme my. Architekti, kteří stavěli tak dlouho, až už nebylo z čeho stavět. A cestovatelé, proti kterým se začal bouřit celý svět. Dokud nás bylo jen pár, svět nás dokázal přijmout. Ale to se změnilo. Začal mizet svět a architekti s ním. Jediná šance pro to, aby svět zase začal nabírat života, je smrt všech těch, proti kterým se realita začala bouřit. Smrt vaše a vám podobných.“

Zeptal jsem se vlka, zda to je pravda. A vlk se na mě jen smutně podíval. I on v tomto dramatu hrál jednu z hlavních rolí. Znovu jsem se otočil na architekta: „Takže až všichni zmizíme z tohoto světa, realita se zas začne vracet.“

Architekt se na mě dlouze zahleděl a pak kývl hlavou. A poté se vrátil k flašce bourbonu, ze které si nalil do jedné ze skleniček. „Čeká nás jen smrt,“ hlesl a napil se.

Řekl jsem svému vlkovi, ať mě doprovodí ven. Poslechl, ale smutný výraz mu za celou tu dobu, co šel po mém boku, nezmizel. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vydal se na místo, kde se nacházel Jules a jemu podobní. Šlo o starou tvrz někde ve Francii. Už jsem zapomněl přesnou lokaci, ale má intuice a vlkův smysl pro orientaci mě dostali na správnou cestu.

Přistáli jsme do mlhy a lehkého mrholení. Tvrz trčela nad námi jako zdvihnutý prst. Vydal jsem se do kopce a vlk šel za mnou. U vrat, která stála otevřená, mě čekal první muž s křídly na zádech.

„Jules říkal, že za námi přijdeš. V jednotě je síla.“

Jen jsem se ušklíbl a prošel vraty. Na prostranství přede mnou stálo mnoho mužů a žen, se zvířaty i bez nich. Nějakým způsobem jsem vycítil, že jde o poslední cestovatele, které si ještě nevzala nicota. Uprostřed nádvoří jsem se posadil do tureckého sedu a upadl do meditativního stavu. Ptal jsem se svého vlka, a když ten neodpovídal, vyhledal jsem vyšší inteligenci schovanou v mém vědomí, která mi měla říct, co mě zde čeká. Netrvalo dlouho, než přišla jasná odpověď.“

Vyskočil jsem na nohy a bleskově tasil meč, který zazvonil, jak opouštěl pochvu. Hned první ranou jsem srazil ženu, co stála přede mnou a vytřískla krev. Okolo mě se ozval řev. Ostatní začali tasit svoje zbraně, ale oproti mně byli zoufale pomalí. Menšího muže jsem skoro přesekl vejpůl a jeho tělo jsem musel ze svého meče skopnout. Na mou hlavu se snesla halapartna a já uhnul do strany. Čas se ještě více zpomalil a můj meč se začal chovat, jako by měl svou vlastní inteligenci. Hlavy padaly a počet cestovatelů okolo mě se rychle začal snižovat. Odskočil jsem do strany a hrot kopí mě minul. Přesekl jsem ratiště kopí a probodl muže, který ho třímal. Nějaký cestovatel na mě zaútočil zezadu, když jsem se snažil osvobodit svůj meč, ale můj vlk mu zaryl zuby do nohy. Otočil jsem se včas, ostří se setkala a cizí meč vyletěl z kruhu ven. Rychle jsem jeho majitele odpravil. A pak, když už nebylo koho zabíjet, tam stál jen Jules a já a naše meče se dotýkaly. Vlk vyl nad neskutečnou ztrátou, která padla na tento svět. Nad ztrátou, kterou jsem způsobil já.

„Zbláznil ses?“ vyprskl na mě Jules.

Neznal jsem slova, jimiž bych dokázal vysvětlit své chování. Ale věděl jsem, jak to vše má skončit. Naše meče se několikrát setkaly, ale bylo jasné, kdo z nás je lepší šermíř. Jules konečně udělal chybu, neshýbl se dostatečně rychle a mé ostří ho skalpovalo. Vyjekl bolestí a strachem. A já mu z otočky usekl hlavu.

A pak jsem tam stál jen já a můj vlk, jak ostatní zvířata zmizela se smrtí cestovatelů. Byl jsem poslední z mé rasy, pokud se tomu, čím jsem se stal, dalo tak říkat. Cítil jsem, že jsem udělal to jediné, co jsem mohl udělat, a přesto jsem brečel. Mé slzy padaly na ostří, které jsem konečně pustil z rukou, když jsem si uvědomil, že ho už nebudu potřebovat.

Ale mýlil jsem se. Vzal jsem svůj meč znovu do rukou, opřel ho o kámen a nechal ostří, aby projelo mým tělem. Byl jsem posledním a bylo nutné, abych zemřel i já. Doufal jsem, že spatřím světelný tunel, ale ten mi byl zapovězený. Sebevražda byla jen jeden z mnoha hříchů, kterých jsem se dnes dopustil. Umíral jsem a moje poslední myšlenky patřily mému vlku. Doufal jsem, že mu bude dobře ve světě, který se měl vrátit do stavu, v jakém jsme ho našli. Ale tušil jsem, že vlk s mou smrtí zmizí.

A pak už mé vědomí přešlo někam do ticha a tmy a já si uvědomil, že pro takové jako jsem já, je ticho a tma vysvobozením. Byl jsem posledním cestovatelem a s mojí smrtí se svět mohl vrátit a znovu nabýt hmoty a barev. Alespoň jsem v to doufal.

Ve středu 21. října a ve čtvrtek 22. října 2020 uspořádala Česká společnost pro duševní zdraví Workshop na téma svépomoc a peerství, za podpory Magistrátu hlavního města Prahy, v rámci Akcí celopražského významu. Vzhledem k situaci s koronavirem byli organizátoři nuceni přesunout tuto konferenci na online platformu zoom. I tak workshop přilákal po oba dny 20 až 30 účastníků.

Konferenci moderoval Michal Kašpar, jeden ze dvou organizátorů celé akce. Tím druhým byla Lenka Flášarová, které se podařilo zajistit podporu celé akce. Sešlo se dohromady 10 peerů – byli mezi nimi peer konzultanti, peer lektoři a peer mentor. Vzhledem k tomu, že na konferenci promlouvali peerové, bylo možné zaslechnout příběhy každého z nich.

Celou konferenci odstartoval Břetislav Košťál, který mluvil o svých zkušenostech se Studiem 27, které zakládal a už několik let vede. Promlouval o natáčení zajímavých rozhovorů, které Studio 27 vyprodukovalo. Pokračovala Světlana Soldánová s příspěvkem o své práci na pavilonu v bohnické nemocnici a o své snaze napomoci smysluplnému legislativnímu zakotvení peer pracovníků v České republice. Po pauze vystoupila Markéta Vítková z Národního ústavu duševního zdraví, mluvila o projektech, kterých se v NÚDZu jako peer lektorka a výzkumnice zúčastnila, zaznělo i téma použití omezovacích prostředků. Následoval můj příspěvek o práci šéfredaktora magazínu Na scestí, prezentoval jsem témata, kterým se náš časopis věnuje a také jeho grafickou podobu. Den zakončil Kamil Rain, který zmínil destigmatizační kampaně, kterých se účastnil v NÚDZu. Také mluvil o svých několikaletých zkušenostech v Peer klubu – ve volnočasovém klubu pro pacienty Bohnické nemocnice.

Ve čtvrtek konferenci začal Tomáš Vaněk, který se zamýšlel nad základními pojmy, jako je duše, mluvil o svém psaní a grafické tvorbě a o práci na magazínu Zámezí. Pokračovali Daniel Šebek a Pavla Martínková o svépomocné skupině GPS, která se odehrává každý pátek v České společnosti pro duševní zdraví. Mluvili o tom, co jim skupina dala a zmiňovali přínosy svépomocné skupiny jak pro členy, tak i pro Pavlu Martínkovou jako supervizorku. Jan Botlík, peer mentor ze spolku Dobré místo, začal svůj příspěvek vlastním příběhem a pokračoval přiblížením aktivit Dobrého místa. Také mluvil o své práci mentora pro 9 peerů, kteří tam pracují. Druhý den a celý workshop zakončila Magda Pražáková, peerka z centra duševního zdraví na Praze 8. Mluvila o své práci a také o svých zkušenostech s duševním onemocněním.

V diskuzi na konci konference zaznělo, že by bylo skvělé a užitečné, aby se peerové tímto způsobem scházeli častěji. Všichni se cítili obohaceni informacemi, které se za dva dny dozvěděli a shodli se, že je málo příležitostí pro setkávání peerů v České republice a pro sdílení svých příběhů a zkušeností.

Pro ty, kdo se nestihli workshopu zúčastnit, připravuje Studio 27 videozáznamy z obou dní. Objeví se na stránkách České společnosti pro duševní zdraví i na kanálu Studia 27.

 Ráda tvořím. Slovo, obzvláště mluvené, je pro mě téměř
nedostižná disciplína. Proto miluji vyjadřovat se naprosto
jinými způsoby, ať už je to tvoření různými technikami
(šití,plstění, quilling, tvoření z korálků či papíru),
kreslení mandal a také samozřejmě technika koláže. 

Koláže vznikají z vnitřního přetlaku radosti nebo z touhy
po návratu do plynutí v této radosti. Inspirací jsou mi
osoby blízké i ty pro mě méně poznané. Platonické lásky. 

Objekt „žena“ je volen proto, že žena je bytost velmi
mnohotvárná. Ať už mimikou, silnějším projevem emocí,
snad hlasem a pohybem a určitě oblékáním. Muž prvotně
působí spíše stoicky a možná i více prožívá uvnitř. 

Erotika k ženě jistě patří. Lehká forma erotiky, čímž je
myšlen spíše náboj, energie bez nutného sexuálního
podtextu, se prolíná mnoha oblastmi života. Proto je
i častým námětem v mých obrazech. 

Jeden ze zakladatelů České společnosti pro duševní zdraví, z. s. (ČSDZ) Jan Gottwald v počátcích jejího vzniku vyjádřil tuto myšlenku: „Není dobré, když se dá rozkolísaný člověk přesvědčit, že nemůže samostatně existovat, myslet, vyvíjet se a že k tomu nutně potřebuje berličku psychiatrie. Nemá nad sebou cítit strop, který mu vytvořil někdo jiný.“

ČSDZ byla založena v roce 1990 jako občanské sdružení. Původním záměrem bylo dát dohromady síly a názory tří stran: odborníků, uživatelů služeb a dalších zájemců o přeměnu a modernizaci české psychiatrie. ČSDZ působí od roku 1992 až do současnosti ve Zvonařově ulici (odtud neoficiální označení „Zvonařka“), kde získala rozsáhlé přízemní prostory. Tím se otevřela možnost pro pravidelné programy a zapojení většího množství uživatelů.

Z té doby také pocházejí stanovy ČSDZ, ve kterých se ustavuje charakter společnosti především jako svépomocné organizace uživatelů. „Smyslem, úlohou a posláním ČSDZ je osvětová činnost a pomoc při uspokojování potřeb občanů s újmou v oblasti duševního zdraví a duševně nemocných. Ideou sdružení je využití a uplatnění svépomocného potenciálu, tvůrčí a pracovní iniciativy a názoru těchto lidí v zájmu zkvalitnění života.“ (Citace ze stanov).

Z původně neformálních pacientských klubů v Praze, Mladé Boleslavi a Ostravě, založených již v 80. letech se zformovala v roce 1992 ČSDZ jako uživatelská a první česká svépomocná organizace se třemi pobočkami a hlavním sídlem v Praze.

Další vývoj organizace byl ovlivněn specifickou situací 90. let. Důrazem na budování občanské společnosti, ochotou ke spolupráci, na druhé straně i „dětskými nemocemi“ vznikajících neziskovek v oblasti péče o duševní zdraví. Zájem profesionálů o spolupráci s uživateli a budování celostátního svépomocného hnutí ovšem trval.

Po dohodě o financování některých projektů ze zahraničních zdrojů vzniká v roce 1995 sdružení právnických osob Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ) a ČSDZ se stává jeho hlavním „pacientským partnerem“ a základnou pro celostátní činnost aktivistů. Během několika následujících let je „Zvonařka“ místem setkávání tzv. Koordinační skupiny (KOS), poskytuje prostory pro semináře a pacientské konference, spolupodílí se na přípravě některých projektů financovaných CRPDZ  i z dalších zdrojů. K nejvýznamnějším z nich patří projekt Letní škola aktivistů LEŠA 2003 a vydání sborníku Svépomocné aktivity v psychiatrii  České republiky (2001).

Ve sborníku se můžeme dočíst, že „Zvonařka“ byla psychosociálním klubem s návazností na ambulantní péči v denních sanatoriích. Do klubové činnosti se zapojovali i dobrovolníci z řad rodičů a veřejnosti. Program zahrnoval nejrůznější činnosti – sport, výstavy výtvarných prací, tai-či, jógu a výlety.

Pro uživatele byla a stále je k dispozici psychosociální poradna, organizovaly se odborné přednášky a vzdělávací akce v oblasti popularizace psychologie a psychoterapie. Konaly se zde akce komunitního charakteru a setkání spojená například s vánočními svátky, oslavy narozenin a diskotéky (jako památka zůstala na stropě viset diskotéková koule).

Financování provozu ČSDZ bylo až do roku 2007 pokrýváno z dotací Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) v rámci projektu Středisko pro rozvoj svépomocné rehabilitace, z menší části z členských příspěvků. Pro další rozvoj aktivit společnosti bylo klíčové získání významné finanční podpory z Evropského sociálního fondu Nadace pro rozvoj občanské společnosti na projekt Rozvoj návazných psychosociálních služeb pro lidi s psychických onemocněním či v psychické krizi, který probíhal v letech 2006-2007.

Realizace projektu umožnila jak zásadní rekonstrukci a nové vybavení prostor ČSDZ, tak zavedení nových terapeutických i klubových programů. A pravděpodobně také umožnila přežít „Zvonařce“ náročné a kritické období administrativních změn, především pak změny způsobu financování dotací z MPSV.

Od té doby se ČSDZ profiluje jako společnost, jejíž úlohou je pomoc lidem trpícím duševní nemocí, lidem nacházejícím se v psychické krizi, v tíživé osobní či sociální situaci, kterou se snažíme klienty provést a nasměrovat ke stabilizaci a zlepšení duševního stavu a sociální situace. ČSDZ již tradičně disponuje dobrou odbornou kapacitou složenou převážnou měrou z řad odborníků v oblasti duševního zdraví (psychiatrů, psychoterapeutů, sociálních pracovníků).

V posledních letech se na činnosti společnosti čím dál více podílejí lidé se zkušeností s duševním onemocněním (spolupráce na projektech, vedení některých aktivit, svépomocná skupina).   Vedle odborných aktivit poskytujeme našim klientům také řadu sociálně rehabilitačních a edukačních programů, a v neposlední řadě jsou to zájmové a klubové aktivity.

Některé z akcí jsou určeny také pro širší veřejnost a jsou věnované různým tématům (nejen) z oblasti duševního zdraví – výstavy, vernisáže, workshopy apod.  ČSDZ pravidelně informuje o svých programech prostřednictvím webových stránek a facebooku.

Vedle psychiatrického poradenství zde probíhá individuální a skupinová psychoterapie, dále praktická socioterapie (sociální a psychosociální výpomoc a další aktivity v rámci sociálního a sociálně právního poradenství včetně terénní práce). Pořádáme různé edukativní programy (kurz zvládání stresu, kurz asertivity a komunikace, počítačové kurzy a další).

„Zvonařka“ také pokračuje v tradici zájmových a klubových aktivit jako jsou například pohybově dramatická přípravka, tvořivé odpoledne, cvičení jógy, tréninky stolního tenisu, výlety a víkendové zájmové aktivity.

Všechny naše programy koncipujeme tak, aby napomohly ke zlepšení psychického stavu klientů (a jeho udržení) jak prostřednictvím odborné podpory, tak vytvořením rozmanitého prostoru pro jejich vzájemná setkávání.

Svépomocná skupina – svépomocné skupiny jsou malé, či středně velké skupiny lidí pro vzájemnou pomoc a pro uskutečnění určitých cílů. Obvykle je tvoří lidé sobě rovni, kteří se sdružili, aby si poskytli pomoc.

Svépomocné organizace – jsou organizace, které zaměstnávají z větší či menší části lidi s duševním onemocněním jako rovnocenné partnery (peer pracovníky, nebo lidi se zkušeností s duševním onemocněním bez výcviku).

Peer pracovník – je člověk, který zažil duševní onemocnění a prošel nějakou formou výcviku/vzdělání především jako peer konzultant, peer lektor, nebo peer specialista. Bývá převážně zaměstnán rovnocenně s ostatními pracovníky v organizaci.

Nálepkování, diskriminace – jakmile je člověk definován jako duševně nemocný, bývá tím automaticky zpochybněna jeho schopnost vlastního rozhodování, práceschopnost a další aspekty jeho sociálního života.

Diskriminace a stigmatizace – klienti trpící psychickými poruchami se často potýkají nejen s příznaky své nemoci, ale také s diskriminací, která souvisí se stigmatizujícími postoji a s chováním společnosti.

Zplnomocňování – z angličtiny empowerment. Člověk vlivem fatálního dopadu duševního onemocnění přišel o schopnost sebevědomě rozhodovat o svém životě. Ztratil tak přehled a schopnost se starat o sebe a své blízké, a proto potřebuje zpočátku s určitou mírou podpory přebírat zodpovědnost sám za sebe. Cílem je citlivě snižovat míru podpory tak, aby znovu získal odvahu a schopnost samostatného rozhodování, a to i v občanském životě.

Destigmatizace – aktivity jak na úrovni organizací, tak na úrovni společenské vedou k omezení diskriminace a nálepkování lidí se zkušeností s duševně nemocných, tak, aby mohli i s omezením způsobeným nemocí žít kvalitní a plnohodnotný život.